Harry Potter a Relikvie smrti - část II.

27. července 2015 v 8:00 | Anchor |  Výlety
Ó, ano, i my s Maky kdysi dávno byly v kině na tomto slavném filmu. A protože HP série má v mém světě výsadní místo a je to náš společný zážitek, nechte mé třináctileté já, ať vám o tom dni 14. 7. 2011 něco povykládá, a mé šestnáctiletém já (teď je mi 17, ale tento článek jsem napsala dřív - i visí na mém osobním blogu, ale sem ho dávám proto, že jak už jsem psala, se jedná o akci, na níž jsme byly spolu, tož proč by to nebylo na našem společném blogu :)), ať k tomu něco kdyžtak doplní :)

***

Kvůli těmto dvěma hodinám jsem byla tak nervózní, že jsem od začátku prázdnin nemohla spát. Nejhůř jsem snášela skutečnost, že nemáme rezervované lístky (v naší úžasné promítací budově právě instalovali 3D) a že nemám speciální brejle - ty z Reflexu se nepočítají, protože jsou vadné. Kvůli tomu jsem musela obětovat pár hodin, své nebohé nervy a mamku. :D

Když mi konečně přišla SMS někdy po poledni od poslední jmenované osoby, že všechno má, hodně se mi ulevilo. Znamenalo to, že nebudu muset hodinu nebo dvě trčet před kinem ve snaze ukořistit nějaké lístečky na poslední chvilku. V tuto chvíli jsem se nalézala stále v košili u kompu, datlujíc radostnou zprávu mé drahé kámošce spolučumitelce na Facebooku. No co, nebudu zdržovat, po sáhodlouhém úspěšném čekání na hrdinnou osobu jsem se vydala ze sebe udělat "lepší" já a málem nestihla bus.

Bohužel až těsně u kina jsem se rozloučila s mamkou. Jala jsem se teda rozhlížet po nějaké holce Makyovitého vzezření. S hrůzou jsem zjistila, že jediná možná osoba je vysoká jako mrakodrap (proto má u mě na blogu přezdívku Vejškovka :)) a v mnoha ohledech se ode mě absolutně odlišuje - prostě byla namalovaná a tak. :D Jaksi nesměle jsme se pozdravily a pomalu se odploužily do cíle. Tam jsme se zařadily do dlouhé fronty, za těžké prachy nafasovaly "velkou" colu a chipsy/popcorn.

Po pár horkých chvilkách, spojených se zmateným hledáním našich míst, jsme se konečně rozvalily na oněch osudných sedačkách. Opona se roztáhla a požár Národního divadla mohl začít. :D Teda bobky z nervozity, jaké to asi bude, jsem začala pociťovat už při logu bratříků Warnerů. Pohled na první scénu jen tak nezapomenu (pozn. z 29. 10. 2013 - už dávno nevím, o co v ní šlo). Byla tam spousta super hlášek a scén (Neville a lapkové, vyzubenej Voldy osobně) a samozřejmě i řada chvil, kdy jsem se chytala za palici (skok na draka u Gringottových, ehm-ehm scény) a těch, při kterých celé kino zjišťovalo, že si s sebou nevzalo dostatek kapesníků. Fakt doufám, že herci za své výkony dostanou Oscary!

Jak já nemám ráda ty okamžiky těsně po skončení filmu, natož tohoto, kdy se člověk musí vrátit do reality - zvednout se, chodit, mluvit a nedejbože myslet! Nějakej chytrák kdesi kdysi napsal, že to potom v nás bude ještě dlouho rezonovat. No, minimálně u mě to vyšlo, protože z tohoto se jen tak nevzpamatuju. :D

***

Konec, v podstatě nemám co dodat! Jen možná takovou malou zajímavost - po zhlédnutí jsme výjimečně jeli s rodiči na nezdravou baštu do Mekáče a hamburger, který jsem si tam dala, se mi na zhruba rok a půl stal posledním, protože mi zanedlouho nasadili rovnátka a ano, to je strašně důležité vědět :D

A co vy, jaké máte dojmy ze zhlédnutí posledního Harry Pottera, pokud jste na něm byli? :)
 

50. ročník filmového festivalu v KV + nečekaný dáreček

26. července 2015 v 8:00 | Makyna |  Výlety
Čauves tak už zase píšu já :D Napadlo mě se s vámi podělit s tím, jak jsem byla na festivalu ve Varech.

Co bych k tomu řekla. No asi to, že to bylo super jako vždy. Až na ty lidi. Na mě jich bylo až příliš moc. Když jsme tam přijeli, nemohli jsme ani zaparkovat. Došli jsme na hlavní třídu. Červený koberec byl ale bohužel uzavřený, což byla škoda. Ze slavných lidí jsem nezahlédla vůbec nikoho. Chtěla jsem vidět hlavně Jamieho Dornana, ale bohužel přiletěl jiný den než když jsem tam byla já. Tak snad se nám ho s Anchor povede najít až pojedeme do Prahy! :D Nicméně jsme si sedli do parku ČT televize a koukali na nějaký "zajímavý" dokument. Snědli párek v rohlíku a vyrazili směr Varyáda.

Velké překvápko pro mě a bráchu bylo, když nám babička dovolila koupit selfie tyčku, jak ona tomu říkala, na naše posvátná selfíčka a budoucí videa. :D Byli jsme samozřejmě strašně šťastní a jsme i do teď.

Tímto bych se s vámi chtěla rozloučit. Doufám, že se vám mé příspěvky budou líbit a že budete s naší tvorbou alespoň trošku spokojení. :))

Anglie - menší před týdenní úvod

25. července 2015 v 14:00 | Makyna |  Výjezdy do zahraničí!
Ahoj! Chtěla bych vám touto formou říci, že za pár dnů odjíždím do Anglie na 2 týdny na studijní pobyt do školy LAL ve městě Torbay. A jedu tam sama! :D Budu se snažit popisovat každý den a psát příspěvky co nejčastěji. Doufám, že se vám budou líbit. Dnes to bude týden do odjezdu :/ ale těším se! :)
 


Výlet do Techmánie

25. července 2015 v 8:00 | Maky |  Výlety
Dne 7. července jsme s mým bráchou, dědou a babičkou vyrazili na skvělé místo jménem Techmánie v Plzni. Přijeli jsme, zaparkovali naše nablýskaný fáro mezi jiné auťáky a vyrazili vstříc dobrodružství.

Budova bývalé továrny Škoda byla veliká a rozdělena do 3 "sektorů". V každém bylo něco. Například jsem si mohla vyzkoušet jaké to je zažít zemětřesení, za jak dlouho doběhnu antilopu, jak chutná bonbón se zacpaným nosem :D nebo v takzvaném sektoru životního prostředí zkusit vyrobit energii. V části, která byla věnovaná filmu, jsem si zkusila být reportérkou (prostě jsem si sedla za stůl a mluvila do mikráku :D) nebo se pyšně projít po červeném koberci.

Ve druhé budově, kam jsme si zaplatili vstup, bylo Planetárium. Spustila jsem si vodíkovou raketu, které jsem se šíleně lekla, když odstartovala. Také tam byly modely raket. Dozvěděla jsem se, že úplně první raketu vyrobili v Číně a byla z bambusu. :D Také jsem si počítačově zkusila, jaká bych byla kosmonautka díky otázkám.

Bylo to úžasné. Můžu vřele doporučit a dozvěděla jsem se i věci, které jsem nevěděla. :)

Jak jsme jely fandit hokejistům na mistrovství světa - část 2.

5. července 2015 v 5:40 | Anchor a Maky |  Výlety
Předchozí část :)

Na pouti jsme potkaly kromě tří sličných fandů Kanaďanů i dva vtipné české výrostky. I tak jsme ale při dotazu, jestli nás neotravují, radši pokrčily rameny a nechaly je odběhnout, odskákat a odlézt po stromech na jejich vytouženou benzínku. Nás místo dlabance čekal sprint k vlaku, který jsme taktak stihly, mohly jsme teda vlézt k asijské turistce do rozpáleného kupé s neotvíratelným oknem. I vypadla jsem na chodbu za čerstvým vzduchem a zatímco jsem spokojeně nic netušíce seděla na své bagáži, v kupé po odchodu turistky za účelem pořízení fotek si inspirovaná Maky dělala selfie. :D

Pak jsme se různě pěšky dopravily na Staroměstské náměstí okolo České národní banky, která mě inspirovala k výkladu o možnosti podržení zlaté cihly a shlédnutí výstavy pastí na zloduchy v té Londýnské díky probírání maturitního tématu Londýn v hodinách anglického jazyka. :D Ano, když si něco pamatuju, dělá mi nesmírné potěšení, mohu-li s tím obtěžovat všechny kolem! :D Maky se netvářila nešťastně, když mé zapálené povídání přerušilo přecházení přes silnici, po němž jsem už nenavázala na vyprávění.

Přepravou jsme zaplácaly celou druhou třetinu, během které, jak Maky informátoři na Facebooku zpravili, nám zase dali góla a toho našeho neuznali. Na tom slavném náměstí nás čekaly rovnou nejmíň obrazovky tři a prý moderátor Dejdar, ale toho jsem si nějak nevšimla, jelikož přes ty davy lidí se často dalo vidět leda tak kulové. Splašily jsme konečně kýžené suvenýry - vlajky - za docela slušnou cenu u nějakého chlápka, který se tam potuloval mezi fandy!

Ale místo vejrání na obrazovku jsem velkou část poslední třetiny stála na špičkách, hypnotizujícíce chlapíka s kamerou a blonckou před ní, kteří oxidovali vedle "naší" obrazovky, a modlila se, aby ten kus *** konečně začal natáčet. Kamera totiž obvykle snímá fanoušky a já plánovala získání další památky na svou účast na této události, s čímž mi měla pomoct vydobytá vlajka. Jakože bych tam zamávala. :D No samozřejmě, že okolí zabral až když jsem se zrovna nekoukala, a i když jsem se snažila o nejrychlejší vymrštění ruky, stejně tam asi nejsem vidět. Nemusím snad dodávat, že jsem žádné takové video nenašla.


Velká poklona patří fanouškům! Po skončení zápasu hned začali sandovat "Hoši, děkujem'!" a né se vztekat! Mohly jsme se teda i navzdory výsledku zápasu hrdě vydat na zpáteční cestu kolem zjevně nejágrově vypadajícího "Jágra" - chudák schytal bídu od jedné paní. :D Na nádraží jsme se zase hnaly o sto šest! Tentokrát jsme to vážně stihly jen tak tak! Kus ode mě, jak mi Maky sdělila až po výstupu, stál herec z nějakého seriálu pro mladé, prý Teen něco! :D

Protože jsem zapomněla, že jsou rodiče u přátel, velmi jsem se divila, že mě nádraží "samozřejmě nikdo nebude čekat" a trochu mi to zdůrazněné slovo přišlo líto natolik, že jsem bez rozloučení típla hovor. :D Ještě štěstí, že je má mamka tak hodná, že napsala vysvětlující SMSku.

Překvapilo nás, kolik odresovaných lidí z našeho města se vydalo "splnit svou národní povinnost". Když jsem se táhla po schodech, rozhodně jsem nečekala, že tam znovu potkám toho kluka ze sboru, co po mně nějakou dobu začínal jet. :D Je lepším prorokem než mamka a mé kamarádky, neboť hokejisté nakonec v neděli skončili bramboroví. Jakože čtvrtí.

Domů jsem naštěstí byla dovezena mamkou Maky, a tak jsem se cesty nemusela bát až do příjezdu rodičů mohla uklízet a pomáhat. :) Dobrovolně!

***

Toto bylo psáno z pohledu Anchor, nyní prosím přivítejte Maky a její případný komentář akce: :)

Myslím, že se akce jako vždy vydařila! :D Anchor si všechno jako vždy pamatuje, takže sem vlastně už nemusím nic psát. :D Těším se na další dobodružství. :P

Jak jsme jely fandit hokejistům na mistrovství světa - část 1.

4. července 2015 v 18:25 | Anchor, Maky se připojí ve 2. části :) |  Výlety
Na tuto akci jsme se dostaly díky Maky, která vše opět skvěle zařídila! :)

"Česko postoupilo do semifinále! Bude bojovat o titul hokejových mistrů světa s Kanadou!" hlásaly titulky novin. Maky si ale nejspíš všimla těch internetových nebo něco takového zaslechla v televizi, každopádně ať tomu bylo jak chtělo, den předem mi nabídla, jestli s ní nechci v tu sobotu jet našim hokejistům fandit do Prahy! :) Kde se zápas hrál. Normálně se kvůli hokeji nezvencnu, ale že to byl zápas našeho národního týmu, navíc semifinálový... Nakonec byla celá naše rodina pro, i když jsme nejely podporovat Jágra a spol. do O2 areny, nýbrž před ni do fan zóny, kam se může zadarmo!

I když jsem měla v ten den mít soustředění se sborem, paní profesorka mi k mému velkému údivu se smajlíkem napsala, že můžu odejít dřív a že to určitě stihneme! :) Nakonec jsem zameškala jen pár minut. :D Po celodopoledním zpěvu, poledním baštěním velké šunkové pizzy doprovedeným povídáním s jednou v podstatě spolužačkou a příchodem fotografa, který dle mého názoru vyprodukoval neskutečně nepublikovatelné fotky mě z toho koncertu (ale mamce se na nich líbím... Tak snad má pravdu! :D) - aspoň, že paní profesorce se její snahy o zvěčnění povedly! - jsme nahoře ani moc nestačili navázat na hudební produkci v opuštěné budově gymnázia (pouze se tam mihl pan ředitel, podezřívavě kontrolující počet schovaných maturitních otázek), jen mě poděsili, že na přebal CD dají ty fotky z vystoupení. Ale pořád lepší tyto než z minulého roku!

I přes včasný odchod ze třídy jsem vycházela ze školy zhruba o čtyři minuty později a ještě jsem na lavičce před ní do tašky pěchovala svršky, nevlezoucí se do normální tašky přes rameno! Tak jsem na nádraží s tím vším a ještě s krabicí s půlkou pizzy pro souhlasně se vyjádřivší Maky (málem to vypadalo, že se akce nekoná, protože s námi měla jet její kámoška, ale pak to zrušila, stejně jako účast části její rodiny, ale na to jsem už nepřišla) letěla jako zběsilá. Autobus, který tam přijel o dvě minuty dřív než já, totiž působil dojmem, že by to nestihl.

Naštěstí jsem přišla včas, ani hnát jsem se nemusela, vlak měl navíc desetiminutové zpoždění, což jsem bohužel dopředu nevěděla. Maky přestala postupně projevovat nadšení z pracně zachráněného druhého obědu, víc po té, co do krabice nakoukla. Moc ji ani neuchlácholilo, že ta pizza chutná líp, než vypadá. :D Opět jsme nenašly místa (i když při naší jediné a zároveň první jízdě - materialistické - jsme na začátku našly kupé, leč poté jsme se trmácely tak narvaným vlakem, že jsme musely stát u posuvných dveří před záchodem u schodů, na nichž číhal strategicky umístěný úchyl. :D Teda možná to nebyl úchyl, dokonce nám otevřel při výstupu, ale spadnout jsem na něj nechtěla.), no tentokrát byl stav lidí na chodbě přijatelný. Díkybohu za otevřená okna a držadlo velké přesně na držení naší krabice pizzy!

S důkladně vyfoukanými palicemi a všemi věcmi jsme se vylodily na nádraží Libeň a s davem zamířily kamsi k východu. Protože už tuplem studenou pizzu Maky odmítla zneškodnit, udělala jsem dobrý skutek a celou půlku výtečné ňamky nechala položenou na koši u schodů. Snad se někdo nadlábl!

Naším cílem byl plácek před O2 arenou, kde se někde měla nacházet fan zóna. Od fanoušků už bylo čisto, však zápas měl začít za ani ne půl hodiny! I tak jsme ale nejdřív našly a pak stejně jako následně při odchodu nevšímavě přešly první orientační bod - obchodní dům Harfu - a skoro čtvrt hodiny před zápasem už mohly projít pustou bránou s pár bezpečnostními maníky dovnitř chráněného území okolo O2 areny. Před tím ještě prodávali taková papírová fandítka, což byly papírové čtverce s českou vlajkou, které jste měli složit do harmoniky a pak s nimi tleskat na podporu ČECHŮ, jedině Čechů :D, ale již popsaní pánové je zabavovali jakožto nebezpečné předměty. To by ale mohli vzít i velké nafukovací gumové rukavice!

Ani ne závistivě jsme se mrkly k hloučku lidí u vstupu do slavného místa, na nějž byla upřena pozornost všech, a zamířily blízko opodál k moři lidí u pódia, jež burcoval nějaký člověk. Že by ale poté aspoň v průběhu první třetiny nějak řvali, to se nedá říct. Jako jo, dostali jsme gól, ale stejně. :D Takže se do fan zón nemusíte moc bát, ale pochutnat si na místním občerstvení bych vám moc nedoporučila. :D

Maky chtěla stát někde v davu, kde by viděla, ale mou prioritou byl úkryt před pražícím sluncem, razícím si k nám docela jednoduše cestu - bylo bezmračné nebe a 3 hodiny odpoledne. Nakonec na mě pod stanem, kam jsem se vrátila i za cenu oddělení od Maky, od níž jsem před chvílí získala číslo do nového mobilu, stejně svítilo, ale bylo to snesitelné. Do doby, než přede mnou začali lidé kouřit, ale naštěstí po čase přestali. Tak jsme si tam občas psaly s dotazy na naše rozmístění, než jsme se po konci první třetiny vydaly na cestu zpátky na nádr za vlakem, jímž jsme se měly dopravit na Hlavas, abychom pak mně známou cestou na Palladium došly do další fan zóny na Staroměstské náměstí kvůli získání lepších pozic a příjemnějšího okolí.

Pokračování příště! :)

Kam dál